Stalo se to každému - nachlazení v práci. ,Báječné momenty', které jsou ale pro maskéra/vizážistu znatelně nepříjemnější než pro jiné členy teamu. V jednom kuse si utíráte nos, prskáte, v lepším případě si co chvilku běháte opláchnout ruce a mezitím se téže rukama dotýkáte tváře klientky. Protože jsem dlouho trpěla na akné a plácala se přes prsty pokaždé, když jsem nenechavé ruce přistihla na svém obličeji, mám tendence být stejně přísná i na ostatní - vždyť mi sahají na obličej! Nejen, že mi nemytýma rukama roznáší bakterie po pleti, ale i do sliznice úst a očí. A když vidím, že si vizážistka neopláchla nebo nedesinfikovala ruce přímo přede mnou, k tomu prská, smrká a kapesník už po dvacáté zastrkuje do kapsy, nenapadne mě nic jiného, než se na zítra objednat k doktorovi, takže - NEMÁM ZÁJEM, DĚKUJI! Opravdu nestojím o to, aby mi evidentně nemocný člověk celý den doličoval obličej. Jste to totiž vy, kdo je (narozdíl od ostatních) v intimní zóně klientky/herečky a může ji bohužel velmi rychle nakazit. Jenže co dělat, když už vás virus dostihl?

Máte tři možnosti, jak se v dané situaci zachovat:

1. Předstírat, že se nic neděje

2. Přiznat barvu a odejít

3. Přiznat barvu a natáhnout si přes obličej zdravotní roušku

V případě, že vás lapila nemoc, jako je chřipka nebo jiné virové onemocnění, beru jako samožrejmost, že si dáte den/dva pauzu a vypotíte se doma. Kromě toho, že značně prospějete svému tělu, uděláte laskavost i klientce/herečce. Nikdo to sice nevidí rád (jak si mohla dovolit tu práci zrušit?!), ale v důsledku to každý ocení a ti uvědomělejší loupnou i do vlastního svědomí. Představte si, že vaše klientka/herečka je již vyššího věku a takové jedno prokýchané odpoledne ji může stát mnohem víc, než kolik jí naúčtujete. Přece nechcete, aby vaše společné focení bylo to poslední, co v životě zažila, v lepším případě, aby si z focení kromě úžasných zážitků a skvělého výsledku odnesla na památku i ,tak trochu něco jiného'. Přeháním? Vůbec ne.

Na jednom filmu jsem měla na starost starší herečku, polovina štábu posmrkovala a mě to bohužel neminulo. Jenže - herečce bylo 93 let! Tehdy mi opravdu došlo, jak vážné důsledky by mohlo mít moje nastydnutí pro dámu takto vysokého věku, jejíž imunita zdaleka není tak silná, jako imunita mladého člověka. Bohužel se to tehdy neobešlo bez řečí. Herečku jsem předala na starost kolegyni a jela jsem domů. I když to byla nepříjemná zkušenost, jsem na sebe zpětně pyšná, že jsem nehrála mrtvého brouka, situaci se postavila čelem a neriskovala zdraví, či nedejbože život této starší dámy.

V případě, že jde o pouhé nachlazení a vy se rozhodnete do práce jít a zůstat, vidím efektivní řešení v obyčejné ústní roušce. Jsem moc ráda, že při mém studiu v USA jsem ve škole potkala poměrně velké množství studentů, kteří si roušku nasazovali a díky nimž si teď nepřipadám jako výstřední japonský turista. Nenosili ji proto, že by v sobě měli nějaký moribundus, ale protože do školy chodit potřebovali a věděli, že když budou nákazu (byť jen obyčejnou rýmu) prskat na ostatní, tak si ji mezi sebou budeme tak akorát předávat. Jestliže začnete nošení roušky také praktikovat, můžete se vsadit, že českým kolegům polezou oči z důlků. Já osobně ale takový přístup velmi oceňuji. Nejen, že taková drobnost zabrání šíření viru, který v sobě máte, ale herečka či klientka taktéž ocení vaši profesionalitu a i takto nepříjemné období vám může být nápomocno při budování její důvěry. Rouška se pak především cení při práci se zahraniční klientelou, kde obvykle platí ještě striktnější pravidla a vyšší profesionalita.

Závěrem přeji hodně zdraví a malou spotřebu kapesníčků:)