Doufám, že mi pánové odpustí, ale tento článek bude pro ženy. A to pro ženy, které se někdy jako já dostaly do stádia, že si musely vážně popřemýšlet o tom, jaké životní role chtějí žít a jaké jsou schopny plnit. Vždycky jsem žila v tom, že musím všechno zvládat sama - být dobrá matka, manželka, podnikatelka a fotografka - také mít skvěle uklizený byt, každý týden nové nehty, vyžehlené prádlo srovnané ve skříních, chodit pravidelně na golf a vařit své rodině chutné a zdravé bio jídlo.

Je až neuvěřitelné, že mi tyto představy vydržely docela dost dlouho. Měla jsem období, kdy jsem strašně moc pracovala, pak jsem měla období, kdy jsem na všechno kašlala a vždy, když jsem to přeháněla s prací nebo s rodinou, tak jsem byla nešťastná. Bylo pro mě těžké si přiznat, že mě nenaplňuje být maminka na mateřské dovolené a řádně a celodenně pečovat o děti, manžela a náš domov. Asi v sobě nemám dost mateřsko-pečovatelských kostí a odmítám se plně obětovat druhým a zvyknout si nehledět při tom na sebe. Možná jsem sobecká a možná je to jen tím, že dělám věci, které mě baví a naplňují a že mě žene dopředu touha, která mi někdy nedá spát a která mě nutí pořád něco tvořit. Možná mám problém s autoritami učitelů, doktorů, policistů, úředníků a starších rozumných lidí a možná jen prostě někde cítím, že je to možné žít tak, aby mě to naplňovalo a ne tak, aby moje babička a tchýně o mě mohla vykládat hezké věci.

Svoje děti nesmírně miluji, ale to že někoho milujete neznamená, že přestanete existovat sama pro sebe a taky pro svého manžela. A taky mám moc ráda svou práci, ale na druhou stranu, není to alfa omega mého života. Možná to spousta z vás tak má, ale já jsem konečně našla způsob, jak být v životě šťastná - ten klíč k mému osobnímu štěstí je právě v harmonii, v rovnováze mezi rodinným a pracovním životem (a v přiznání si, že dokonalost neexistuje). První krok v mém osvobození byl ten, že jsem začala fotit jen jednou týdně a to celý den. Druhý krok byl, že jsem přestala retušovat své fotky (a retušuji si jen to, co chci). Třetí krok je, že jsem našla člověka, který se mi postará o pronájmy atelieru (a pak další dva). A čtvrtý krok, pro mě asi nejtěžší je, že jsem našla chůvu ke svému osmiměsíčnímu synovi. Stálo zatím přiznání, (a několik zhroucení z vyčerpání), že už opravdu nedokážu neustále v krátkých časových intervalech přepínat mezi prací a péčí o malé dítě. Domluvila jsem si s chůvou, že k nám bude chodit každý všední den, kromě dne kdy fotím a syna mi hlídá babička. Stráví u nás pět hodin (během kterých velice intenzivně pracuji), každý den uklidí a já pokaždé poté, co odejde, mám hotovou svou práci, uklizený byt, vyvenčeného psa a po zbytek dne se můžu věnovat dětem, manželovi a sobě. Najít chůvu bych přirovnala k pořízení si sušičky na prádlo (a tento fakt vynásobený stem). Za prvé jsem často doma, takže stále mám kontakt s tím, co se děje (když potřebuji klid, chodím pracovat k manželovi do kanceláře). A za druhé, což mě velmi překvapilo, je, co všechno to mému synovi přinese - intenzivní hraní s někým jiným, podporu ve vývoji, skvělou péči a dobře naladěnou maminku, která je po zbytek dne už jen jeho (a které se neklepou ruce vyčerpáním).

Najít chůvu bych přirovnala k pořízení si sušičky na prádlo (a tento fakt vynásobený stem). Ráda bych vám maminkám, které jste se s tímto tématem někdy praly jako já, doporučila, abyste se zkusily zamyslet, jestli opravdu nemůžete dát část toho, co vyděláte lidem, kteří vám pomohou být těmi, kterými chcete být. Jestli opravu neexistuje způsob, jak vydělat dostatek peněz chytře a jednoduše a nebýt neustále otrokem všech. Získáte tak něco, co vám umožní život žít. V mém případě to už nejsou statusové věci, ale čas, který smysluplně a spokojeně prožívám se svými nejbližšími.

Vím, že si říkáte, kde takové lidi najít a já jsem se vždycky bála, že nikdy nenajdu nikoho, kdo by byl podle mých představ. Ať se jednalo o vizážisku, druhou vizážistku, kamarádku retušerku, kolegy, kteří vám předávají pronájmy studia, uklízečku nebo chůvu. V hlavě se mi honilo spoustu věcí a kompromisů. Nevím, jestli je možné ty správné lidi přitahovat, ale zatím se mi to vždy podařilo. Je to podle mého názoru hodně o komunikaci. Těmto lidem totiž svěřuji opravdu hodně - své děti, své klienty a svou domácnost (a přiznat si, že to někdo může dělat také jako já, bylo velmi těžké - a zjištění, že některé věci dělají druzí také lépe než já, možná bylo ještě těžší). Samozřejmě je jasně potřeba vysvětlit, co chcete získat a co je vaším cílem a proč s nějakou konkrétní věcí potřebujete pomoct. A také je potřeba o tyto lidi pečovat a být k nim upřímní, otevření a vděční, aby věc, kteoru dělají, dělali dobře a aby vůči vám byli loajální. Protože nikdo nebude chtít pokračovat v žádném vztahu, pokud by se cítil vykořisťován nebo nevýhodně. A druhá otázka, která vás asi napadne, je, kde na to vzít. Odpověď je jednocuchá - zkuste zanést do ceny všech vašich služeb a činností, odměnu pro toho, kdo vám s danou službou pomůže tak, abyste dělali jen to, co skutečně za vás nemůže vzít někdo jiný. Ušetříte tak svůj čas a energii na to, co můžete věnovat tam, kde je to potřeba a kam se tento čas vyplatí investovat.

Protože každý z nás má jen 24 hodin denně a je jen na nás, jak s nimi dokážeme naložit.